Skončilo to u Adama
by
Book Cover & Preview Text
"Nesmrtelnost - Pcha!" zašklebil se úlevou i strastí zároveň a rozdělil své pouto s ní. Převalil se na záda, oči stále zavřené a cítil na sobě něčí pohled. Nevěděl čí, ale pak mu to došlo. Kocour mu byl celou tu dobu v patách - sledoval každý jeho pohyb, zíral na něj svýma zrcadlovýma očima, svou skelně zrádnou duší a chvěl se zimou. "Poď..." šeptl směrem k němu. "Na čiči, ná," nastavil dlaň, ale věděl co kocour udělá. Taky to udělal. "Co ode mně skáčeš ty mrcho prašivá!" vynadal mu polohlasem, stále se snahou ho dosáhnout po dobrém. Stále doufal, že ho přemluví, že k němu přijde sám a pak - . "Víš, možná jsme jediní dva na téhle prašivé Zemi, co to nedostalo," řekl a pošoupl se k němu blíž. "Možná, že jen my dva, nějakým zapříčiněním vyšší moci jsme to nekoupili. Taky sis musel prožít svoje, já vím, ale po tomhle tě holt kamaráde budu muset zabít. Tohle se nedělá. Měl jsi už dávno zmizet, měl si se otočit a zdrhat - dokud byl čas. Tohle sis ale zavařil sám," řekl poněkud ležérně s předstíranou monotónností, nahrbil se a - minul. Už cítil jako ho drží, ale v poslední chvíli mu proskočil rukama a odběhl opodál. Promarnil svou šanci. Teď už tu zatracenou kočku nepřekecá. Co bude dělat? Hodil by si provaz - kdyby nějaký měl. A kdyby bylo na čem. Opět se zasmál. Uvědomil si, dočista paradoxně, jak často se směje - víc, než kdykoli před tím v životě. Víc a radostněji. Potěšilo ho to. Být v takové situaci a ještě mít sílu se smát... To už je něco. Zrovna v tu chvíli mu ale došlo co se stalo a popadl ho zvláštní amok sebe nenávisti. Ohlédl se na tělo. Klesl do písku - vlastně to byla spíš hlína z různých odrůd kovů a roztroušený rozprášený stavební materiál a elektronika - a začal přemýšlet o tom, co by měl udělat dál. Musí si stanovit cíl, nebo cíle, a za těmi jít. Jinak tam rovnou může zůstat ležet s ní, s tou ochablou mrtvolou, a čekat na smrt. Čas utíkal kolem, chvíli se plížil a po chvíli zmizel docela. Snad do páté dimenze, do dimenze zakřivení, snad do dimenze která ještě nebyla objevená. Možná, že čas zmizel, že není. Jak by to poznal? Jak člověk pozná, že není čas? Ale čas vždycky bude, nebo ne? Ne tak docela, sám si odpověděl, protože čas vymyslel člověk. Ale člověk nevymyslel čas, pokračoval v protiargumentaci, člověk ho pouze objevil, jako všechno co bylo, je a - snad i bude. Povzdechl si. Ležel bez hnutí. Možná uběhly minuty, možná hodiny. Snad to byl už den nebo dva, když se pokusil vstát a z ohromením zjistil, že je tak slabý, že se nemůže ani pohnout. Rozdýchal se, pozatínal postupně svaly celého těla a vzepjal se ze všech sil. Najednou si uvědomil, že celou tu dobu dočista nic nesnědl. Nejspíš se mu stáhl žaludek tak, že hlad necítil, ale slabost tu byla. Když se vzchopil na všechny čtyři, zatočila se mu hlava a zatmělo před očima. Pět, možná šest sekund jen tak spočíval a čekal, že každou chvíli omdlí. Nic. Otevřel oči. Před ním, vlastně přímo naproti němu, stál v naprosto dokonalé poloze černý kocour, ježil se a jakoby se chystal k útoku. Téměř se ho lekl. Chce ho zabít? Možná ho chce dostat... Představil si, jak ho požírá tahle pitomá, natvrdlá kočka a udělalo se mu znovu špatně. Podíval se kocourovi přímo do očí. Zdálo se, že má místo očí lesklá sklíčka, která nepropustí dovnitř ani nitku, ani slzu, ani kapku touhy, beznaděje či přesvědčení, kterou by k němu náhodou zahnal pouštní větřík - kdyby tam nějaký byl. Náhodou. Náhodou... Adam se pousmál, ale okamžitě zkřivil pusu bolestí. Jak měl suché rty, na několika místech se mu roztrhly a vytryskla z nich krev. Krev byla dobrá. Krev je dobrá. Krev znamená život. Byl v něm život. Oči se mu podlily krví. Zamrkal podivným přetlakem, nebo snad bolestí, a v největším náporu rozhodnutí, touhy a beznaděje se instinktivně vymrštil po kocourovi. Když ne teď, tak nikdy! projelo mu hlavou.
Formats
Book Details
About the Book
I wrote this book when I was seventeen, shortly after the communists caught me crossing the Czech-Austrian border, trying to get away from behind the proverbial Iron Curtain. At the time, there was no War on Terror, and even if there had been, I probably would not have known about it… I was just a child – eager to experience Zephyr’s unbounded joy, singing my own Ode, wondering at daff odils… though puzzled not by the characters on a Grecian urn but by the rigid, stale, and spineless “character” of those alive, those around me. It is not human hands that build walls, but human mind – I concluded then, and wrote this book: a brief story about the end of the world. It came to me in a fl ash while I was sitting on a cold stone slab in a communist prison cell. After a strip-down body-cavity search, several hours of interrogation, staring into the muzzles of two shotguns pointing at me from each corner of a cold room, spotlight in my face… it felt like the world had pretty much ended for me. What a disaster – I could have represented “my” country in the Olympics! “Is this how you pay back to your generous motherland for giving you the privilege of the highest degree? – the privilege of being among the few selected, best sportsmen and women of this country, to enjoy the perks and privileges that working-class people have to work hard every day to earn? – to earn for you? – you live on their backs! – and what? – is this your ‘thank you’?!” the Chief of Bratislava Secret Police spoke to me in a heavy tone in his offi ce. I can still see myself staring out of the window, trying to look into the man’s eyes – they were dark, full, flaring eyes, unpredictable Turkish eyes… and I was but a helpless beetle, one of Kafka’s caricatures, waiting to be squashed… Still, I believe, the topic of this book – a small boy who is the only person alive (or so he thinks) who survived a nuclear catastrophe, travelling through the desert of human civilization, desperately trying to cross the mountains to reach the ocean… is a solid allegory, which stands on firmer ground than would a simple biblical re-creation.
About the Author
Sarah Patricia Condor, vlastním jménem Sarah Fridoline Fisher, je americká spisovatelka, která vyrostla ve Slezkých vršinách Severní Moravy. V sedmnácti letetech emigrovala do Velké Británie, kde studovala filosofii a politické vědy na University College London a London School of Economics and Political Science. Posléze se vrátila do Čech aby dokončila Ph.D na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy. Sarah Fisher je aktivní členkou Právní komory státu Kalifornie, doživotní členkou společnosti Mensa, Einsteinovy Společnosti, American Lingvistic Society, American Association for Justice, a American Bar Association. V Evropě byla vydána její následující díla: sbírky básní Return to Sender (1997), 69 with God (1999), Meditations (1998), Ways (1999), Chasing Time (2000), Bloudění (1999), Hasta La Vista Smailing Fejs (1999), Otvírání studánek (2000), množství povídek, jakož i romány Escape a Marianna. Sarah Fisher žije v Los Angeles.